Případ „Rolanda Doa“: exorcismus, který inspiroval Vymítače ďábla

V zimě roku 1949 se v okolí Washingtonu D.C. začaly kolem čtrnáctiletého chlapce, kterého církevní záznamy chrání pseudonymem „Roland Doe“ (jinde „Robbie Mannheim“), dít věci, jež rodina nedokázala vysvětlit: škrábání ve stěnách, pohybující se nábytek, předměty létající místností.

Rodina byla luteránská. Nejprve hledala pomoc u lékařů a psychiatrů, poté u vlastního pastora. Když se stav nelepšil, obrátila se na katolické kněze. Po předepsaném zkoumání dala církevní autorita souhlas k exorcismu podle Rituale Romanum.

Hlavní část modliteb probíhala na jaře 1949 v nemocnici Alexian Brothers v Saint Louis. Vedl je jezuita P. William Bowdern, jemuž asistovali další kněží; jeden z nich, P. Raymond Bishop, vedl podrobný deník, který je dodnes hlavním pramenem.

Deník popisuje desítky sezení: chlapec se v modlitbě zmítal, plival, reagoval na latinu a na skrytě přinesenou svěcenou vodu, na kůži se mu objevovaly nápisy. Kněží se střídali, postili se a sloužili mše. Vysvobození přišlo podle záznamů v noci na 18. dubna 1949, po zvolání spojeném se svatým Michaelem — a poté vše ustalo.

Chlapec žil dál běžný, klidný život a jeho totožnost zůstala utajena. Případ zveřejnily noviny, později se stal volnou předlohou románu Williama Petera Blattyho a filmu Vymítač ďábla, které příběh výrazně zdramatizovaly.

Co si z toho odnést? Církev postupovala pomalu, opatrně a až po vyloučení jiných vysvětlení. A vysvobození nepřinesla technika ani odvaha jednotlivce, ale vytrvalá společná modlitba, půst a svátosti — přesně to, co má k dispozici každý věřící.